Září 1944 – Königsmühle

Název keše:

Září 1944 – Königsmühle

Založil (a):

DA Krušné hory o.p.s.

Souhrn:

Tato kěš je jednou ze seriálu tajemných míst v Krušných horách. Příběh, který se k tomuto místu váže, je obrazem života v Krušných horách za 2. světové války, tak jak na něj vzpomíná Rosemarie Ernst. Video, kde je tento příběh zpracován, naleznete na www.krusnehorory.cz

Popis:

Keš se nachází pod lávkou přes potok nebo v jednom z pozůstatků domu.

Příběh rodačky z Králova mlýna

Jmenuji se Rosemarie Ernst. Bydlím dnes v lázních Oberwiesenthal v Krušných horách. Patřím ještě ke generaci, která se narodila na české straně, nedaleko Oberwiesenthalu, v osadě Königsmühle (v čes. překl. Králův mlýn), která patřila pod obec Háj (něm. Stolzenhain).

Když moje maminka dokončila školu, musela jít samozřejmě hned vydělávat peníze. Jít za vysněným povoláním nemohlo žádné z pěti děvčat. Kromě toho bylo v tak malé obci jako Loučná jen minimum pracovních příležitostí. Maminka měla ale štěstí a dostala se do továrny na výrobu rukavic firmy Hering a vyučila se tam pletařkou. Také můj otec z Königsmühle tam pracoval jako pletař. Byl o rok starší než maminka, vždycky veselý, velmi šikovný a vášnivý zpěvák a tanečník. Seznámili se a zamilovali, ale potom začala druhá světová válka; všichni místní muži byli odveleni k wehrmachtu, včetně mého otce. Protože se už předtím oba rozhodli, že se vezmou, mohl se nyní uskutečnit jen válečný sňatek. Tatínek dostal na chvíli z fronty dovolenou a přijel domů na celé dva dny.

Vzali se 9. 10. 1943 ve farním kostele v Loučné. Svatební kočár pro novomanžele byl ze saského Oberwiesenthalu, od formana Illinga. Jeho syn tam ještě žije a dobře si na tu svatbu vzpomíná. Ale hned příštího dne po svatbě musel otec zase do války. Byla to jen kratičká dovolená z fronty! Ale tak to mělo tehdy mnoho vojáků. Maminka mi později vyprávěla, že jsem „vznikla“ právě o té svatební noci. Na to jsem obzvlášť pyšná. Maminka potom pracovala dál u firmy Hering v Loučné. Měla ale o poznání delší cestu do práce, protože se hned po svatbě přestěhovala ke tchánovi a tchýni do Königsmühle.

Když se můj otec po svatbě vrátil zpátky do války, šel hned do Ruska. Maminka si s ním ještě jednou jedinkrát vyměnila dopisy. V tomto posledním dopise mu napsala, že čeká miminko. Měl z toho velkou radost. Protože můj otec tenkrát miloval oblíbený šlágr „Rosamunde“, měla jsem se bezpodmínečně, pokud budu dívka, jmenovat Rosamunde. Bylo to jeho poslední přání… Ve svém úplně posledním dopise ještě napsal: „Sbohem na těch pár dní, kdy se naše cesty musí rozejít. Bůh Tě stále ochraňuj, když teď nemohu být s Tebou. S láskou, Tvůj Rudi.“ V tu dobu ještě nikdo netušil, že už se nikdy nesetkají. Bohužel se ani nikdy nedozvěděl, jestli budu děvčátko, nebo chlapeček. Z Ruska už se nikdy nevrátil.

Maminka pak po mém narození udělala z Rosamunde Rosemarie. Určitě by se kvůli tomu nezlobil!

Jak jsme se později dozvěděli od jednoho jeho kamaráda z války, byl otec raněn při bojích v Donbasu 11. 4. 1944, dostal se pak do ruského zajetí a tam 19. března 1945 zemřel. – Pár dní před koncem války! Byl pohřben na táborovém hřbitově v 10:00 hodin dopoledne. To byla tehdy pro pohřby nekřesťanská hodina, ale byla to doba, kdy pohřbívali všechny německé vojáky, byli to přece „váleční zločinci“. Mně bylo v tu dobu už 8 měsíců a můj otec o mně do své smrti neměl ani tušení! Jak strašné to pro něj muselo být! Mým největším přáním by bylo jednou navštívit jeho hrob!

R. Ernst

Letecká bitva nad Krušnými horami

Ten den začal zprvu jako každý jiný u nás v Krušnohoří. Byl krásný den na začátku podzimu (1944) a moje maminka se rozhodla, že se vydá se mnou v kočárku z Königsmühle přes les na Kovářskou, aby navštívila svou starší sestru Annl, která tam tenkrát bydlela v kině. Většina mužů byla tehdy ještě ve válce nebo v lágrech, a ženy tak byly odkázány obstarat si všechno samy – jak dobře to jen šlo. Sestra mé matky měla také malé děvčátko, kterému byly tou dobou tři roky. Maminka už měla za sebou víc než polovinu pětikilometrové cesty, už dávno minula i „Drahtmühle“, který stál uprostřed lesa, a těšila se z krásné přírody. Najednou vzduchem nad Krušnými horami otřásl rachot a hřmění. Rychle poznala, že ten ohlušující řev vychází z kulometů a letadlových děl, která jsou stále blíž a blíž. Během minuty se rozpoutalo peklo. Na nějaký návrat nebylo pomyšlení! Po nebi přes nás svištěla spousta stříbrně lesklých bombardérů. Letěly směrem na východ. Druhá vlna bombardérů letěla ze západu také tím samým směrem. A vysoko nad nimi německé stíhačky. Ty se vrhaly na bombardéry letící pod nimi. Řev byl stále strašnější, protože bombardéry neletěly samy, ale měly s sebou silnou doprovodnou ochranku. Teď se teprve rozhořela pořádná letecká bitva. Zasažená letadla padala z nebe a z nich se valila oblaka kouře. Mnoho trosek z letadel, ale také mrtví a ranění piloti leželi ohořelí podél příkopů. Padáky se neotevíraly kvůli malé výšce, takže ve větvích stromů viselo hodně zraněných pilotů. A moje maminka s desetitýdenním miminkem uprostřed toho všeho! Dostala panický strach a prchala se mnou jak o život. Ale nakonec se přece jen nějak dostala až na Kovářskou! Přiběhla ke kinu, vytáhla mě z kočárku a utíkala do domu své sestry. Bylo to v pravou chvíli, protože bezprostředně nato se jedno z letadel zřítilo na střechu měšťanské školy na Kovářské a sedělo tam v té promáčknuté střeše jako obrovský motýl.

Příštího dne hlásil vojenský zpravodaj: „Početné jednotky nepřátelských bombardérů zaútočily 11. 9. 1944 na území Říše.“ Později vyšlo najevo, že americké letecké eskadry chtěly napadnout průmyslové oblasti a ropné rafinérie ve Schwarzheide u Ruhlandu, ale německá Luftwaffe se o tom nějakým způsobem dozvěděla. Proto bylo rozhodnuto zachytit tyto nepřátelské bombardéry už nad územím Krušných hor a zneškodnit je. Při tomto náletu byly tenkrát všechny nasazené německé stíhačky zničeny. Bylo to ale poslední velké vzepětí německého letectva.

Při tomto hořkém boji spadlo z nebe na jednu či druhou stranu hranice okolo 50 strojů; trosky z nich se daly později najít na mnoha místech v obcích a lesích horního Krušnohoří. Mrtví piloti byli tehdy pohřbeni na různých hřbitůvcích v horách, na národnosti nezáleželo. Řada z těchto hrobů pilotů stojí ještě dnes a stále o ně někdo pečuje. Má matka prožila tyto události na podzim 1944 jako očitý svědek a nemohla na ně do konce svého života zapomenout – a já jsem byla při tom.

R. Ernst